Filipika proti Facebooku

Právě teď je možná ten správný čas na trochu filipiky

V době, kdy spojení Facebook profilů dvou zamilovaných lidí znamená víc, než samotné zásnuby, je možná ten správný čas na trochu filipiky proti sociálním sítím. Jdeme na to!

Proč vlastně?

Nechci lamentovat nad tím, jak jsou sociální sítě špatné, ani nechci psát o tom, jak je nevyužíváme správně. Chci si jen postesknout nad tím, že je nevyužíváme pro budování smysluplných vztahů a vytváření hodnotných informací.

Proč jsme na netu?

Proč? Máme pocit sounáležitosti – ukájí se tak naše nejstarší lidská potřeba – sdružovat se. Není ale takovéto sdružování celé tak trochu nereálné? Nejsou interakce v rámci sociální sítě nakonec jen velkou iluzí, která naopak lidi od sebe velmi sofistikovaným způsobem odklání? Ano, máme rozsáhlé zájmové skupiny, ve kterých jsou lidé v jednom okamžiku propojeni s dalšími, ale – takovéto komunity jsou sice obrovské, ale nejsou pevné.

Jakou roli hrajeme ve svém životě?

Ze svého okolí i sám u sebe vnímám, že se Facebook pomalu vkrádá do všech oblastí našich životů – od nakupování, vytváření veřejného mínění až po seznamování se s ostatními. Dalo by se říci, že náš Facebook profil je živější než my sami – nikdy nespí a je připraven poznávat nové lidi 24 hodin denně. A zvládá více než to – dokáže nám ještě k tomu vytvořit dokonalý digitální obtisk našeho života – ne pouze jméno a datum narození a smrti (jak se o to postará dříve nebo později náhrobek), ale vše ostatní – mapuje přátele a ví vše o naší rodině. Zajímá se o naše koníčky a monitoruje naše životní milníky. Facebook nás tedy zná a rozumí nám, je to nejlepší kamarád, který o nás ví v podstatě vše. Nebo ne?

Jako škrabka na brambory

Sám se s těmito technologiemi dostávám do styku každý den, ale snažím se je vnímat pouze jako pracovní nástroje, popř. nástroje pro komunikaci s lidmi. Pro příklad – Facebook mi slouží jako škrabka na brambory – když ji potřebuji, přijde vhod. Ale pak skončí zase v šuplíku, kam patří, než na ni znovu přijde řada.

Život jako přežitek

Pokud podle Waltera Benjamina v publikaci Umělecké dílo v době své digitální reprodukovatelnosti přestalo umění plnit svou úlohu díky nástupu digitálního zpracování, s trochou nadsázky bychom mohli tvrdit, že s příchodem Facebooku a chytrých telefonů přestal také život plnit svoji elementární úlohu.

Budoucnost 2.0

Možná to zní jako lamentace technofoba, ale zanedlouho by mohly tyto teorie nabrat reálnějších obrysů – kyberprostor postupně prorůstá naším životním prostorem. Ve chvíli, kdy se oba prostory spojí, vznikne jakási jiná realita – setře se rozdíl mezi tím, co je na síti a co je mimo ni.

Žít život prostřednictvím technologie

Snaha o to, rozšířit své digitální alter ego a nechat tak za sebou v digitálním světě stopu motivuje uživatele publikovat nesmysly a fotit blbosti. Prostě beze smyslu generujeme digitální bordel a jsme tím svazováni – nejsme pak už schopni si užít recitál našeho dítěte nebo vlastní svatbu, protože se staráme o to, jakou digitální stopu konkrétní událost zanechá na internetu. Což dle mého názoru vede až k degradaci jakéhokoliv prožitku. Připomíná mi to japonské turisty, kteří si kompletně celou dovolenou natáčí, aby se pak v teple domova mohli podívat na to, kde to vlastně byli. Nestaňme se turisty vlastního života.